Studium uměleckých děl starých mistrů není již dávno výsadou pouze historiků umění. Znalectví a další uměleckohistorické metody mohou dnes využívat v mnohem větší míře než kdy dříve poznatků tzv. exaktních věd. Ty umožňují získávat o uměleckých dílech minulosti nové znalosti, které nejsou zřejmé našemu zraku. Zobrazovací a instrumentální metody pro průzkum uměleckých děl mnohdy dovolují doslova „nahlédnout do obrazu“, pod povrch viděného, a pozorovat dílo například v různých oblastech neviditelného spektra elektromagnetického záření. Díky využití různých průzkumových metod – s potřebnou obezřetností a vědomím jejich limitů – bývá možné nahlédnout do hypotetického procesu vzniku díla a do malířského souvrství. Lze charakterizovat materiálovou podstatu či technologické postupy nebo studovat autorské změny a pozdější zásahy do díla. Různé průzkumové metody umožňují nazírat umělecká díla z jiných perspektiv a studovat je obrazně řečeno „v nových barvách“, často barvách, ve kterých se ukazují našemu zraku při využití rozmanitých zobrazovacích metod. Jak může historik umění s technologickými poznatky pracovat a do jaké míry se o ně vůbec může opřít, demonstruje a řeší celkem sedm případových studií zabývajících se závěsnými obrazy starých mistrů ze sbírek Arcibiskupství olomouckého a Muzea umění Olomouc.